V Peru jsem zažil extrém, říká ultramaratonec Tomáš Hudec
Běhal v Patagonii, Himálaji i v Alpách. Závodil ve výškách atakujících hranicí pěti tisíc metrů nad mořem. Tomáš Hudec sice běhání propadl teprve před několika lety, přesto díky němu poznal tolik úžasných míst, že by mohl napsat běžecký cestopis. „Teď se těším na Ultra-Trail du Mont Blanc a jednou bych se rád vrátil do Argentiny,“ říká 32letý pražský ultramaratonec.
Je pravda, že jsi začal běhat až během vysokoškolského studia v Buenos Aires?
Ano, studoval jsem v Argentině mezinárodní obchod na podobném výměnném programu, jako je Erasmus. Říkal jsem si tehdy, že by bylo fajn chodit s místními do nějakého volnočasového kroužku, proto jsem v jednom takovém začal běhat. Vlastně to byla náhoda. Ani jsem nečekal, že mě to bude tak bavit.
Od té doby spojuješ běhání s cestováním. Na jakém nejkrásnějším místě jsi v životě běhal?
Asi v peruánských horách Cordillera Blanca, kde jsem běžel hezké závody. Mluvím španělsky, proto jsem se tam cítil velmi dobře a zapadl jsem mezi místní. Město Huaraz je zase taková Mekka alpinismu v Jižní Americe. Přitom není tak komerční jako jiné oblasti, na šestitisícovku se tam člověk může vydat daleko svobodněji, bez povinného průvodce.
Takže spojuješ běh nejen s cestováním, ale také s horolezectvím?
Dřív to tak bylo, ikdyž bych se úplně nenazýval horolezcem, ale co jsem se před čtyřmi roky vrátil z Jižní Ameriky, tak jsem měl pár pěkných výsledků a závodění mě chytlo. Od té doby se běhání věnuji systematicky a na žádné delší cestě jsem od té doby nebyl. Tehdy jsem běhal rekreačněji, snažil jsem se vidět co nejvíc míst, dostat se co nejdál. Teď je ale můj fokus daleko víc zaměřený na závodění.
Máš nějakou vysněnou běžeckou destinaci, do které ses ještě nepodíval?
Mám to štěstí, že už jsem se na hodně zajímavých míst podíval. Rád bych se ale v budoucnu vrátil do Argentiny na závod El Cruce – od svého studia mám k té zemi velmi blízký vztah. A těším se, že letos se i díky Edgaru zúčastním Ultra-Trailu du Mont-Blanc, asi nejslavnějšího a nejvýznamnějšího závodu tohoto druhu na světě.
Jak se na UTMB připravuješ?
Dokud je sníh, snažím se hodně věnovat zimním sportům. Výškové metry nastoupávám na skialpových lyžích. Jinak ale žiju v Praze, kde přes týden nabíhám kilometry spíše po rovině – běhám do práce a chodím také strukturované tréninky s běžeckou skupinou. Když není sníh, jezdím nabíhat výškové metry do hor každý víkend.
S jakým cílem na UTMB pojedeš?
Součástí UTMB festivalu jsou tři závody – nejdelší UTMB, střední CCC a kratší OCC, který poběžím já. Měří 56 kilometrů. Na všechny tratě se přihlašují ti nejlepší běžci, letos to navíc vypadá, že se na závody sjede obří konkurence. Jsem nasazený jako 49. závodník. Tím nejvyšším cílem je pro mě umístění do 15. místa, ale jako takový reálnější cíl jsem si dal 30. místo.
Často běháš v odlehlých vysokých horách. Dostal ses někdy do nebezpečné situace?
Musím zaklepat, že jsem se nikdy nedostal do žádné kritické situace. Jen v Nepálu jsem měl výškovou nemoc, ale byl jsem tam s kamarády, kteří měli správné léky a postarali se o mě. V Jižní Americe jsem zase běhal na místech, o kterých vím, že nebyla bezpečná. Ale když jsem tam běhal, tak jsem si to nepřipouštěl, ono to ani jinak nejde, to byste museli být zavření jen na hotelu a ani tam nemáte záruku, že se vám nic nestane.
Ve zmíněném Nepálu jsi v roce 2017 dokonce vyhrál maraton. Můžeš o tom závodě prozradit víc?
Dopředu jsem účast neplánoval. Když jsem tam přijel, zjistil jsem, že se běží horský maraton a podařilo se mi ukecat pořadatele, aby mě pustili na start. Last minute. Naštěstí se to nekonalo úplně vysoko, ale jen kolem 2500 metrů a převýšení dosahovalo nějakých 1500 metrů.
To mi přijde poměrně extrémní. Běžel jsi někdy něco náročnějšího?
Z tohohle pohledu byl náročnější závod v Peru, kde to bylo nahoru-dolu a vybíhalo se až do výšky 4700 metrů.
Jak si tvé tělo s takovou výškou poradilo?
Závod se konal v době, kdy jsem byl v Peru přibližně pět měsíců ve výšce přes 2500 metrů, ve které se tam běžně nacházejí větší města. Před závodem jsem navíc šel na dva vrcholy k šesti tisícům metrům, takže jsem byl velmi dobře aklimatizovaný. Samozřejmě jsem to běžel pomalejším tempem než někde v nížině, ale jinak jsem problém s výškou nepociťoval. Dokonce i v konkurenci s místními běžci jsem obstál a kdybych se pár metrů před cílem neztratil, tak jsem mohl bojovat o vítězství, takhle jsem dokončil třetí.
Jak při závodech nebo dlouhých trénincích v horách doplňuješ energii?
Před závodem si většinou dávám powerdrink. Během závodu pak doplňuju energii gelem a také ionťákem, který je trochu slaný a díky tomu mi hodně chutná. Všechno ostatní, co při závodě sním, je totiž sladké, takže Isotonic Drink je pro mě příjemná změna. Powergel se snažím jíst každých 45 minut.
Používáš při tréninku i další doplňky stravy?
Hodně jsem si oblíbil Whey Protein, který si rád dávám po těžších trénincích a který mi opravdu chutná. Teď jsem navíc začal pravidelně používat kolagen. Zatím musím zaklepat, že mi snad i díky němu nohy fungují tak, jak mají.
Máš nějaký běžecký sen?
Mám poměrně střízlivé sny, které vycházejí z realistických cílů. Chci totiž postupovat krůček po krůčku a do každého závodu jdu s cílem předvést ten nejlepší výkon, kterého jsem v ten moment schopen. Zatím si nejvíc cením šestého místa z mistrovství světa ve skyrunningu, na kterém byla velmi slušná konkurence, nebo vítězství na Eigeru 50. Uvidíme, jaké budou ty další.