19. 12. 2024

Rozhovor s Richardem Hynkem

Co se stalo pak? Proč jsi musel na operaci?

U achilovky mám větší kostní nárůstky, se kterými byl problém. Doktoři říkali, že pokud budu běhat, tak je riziko, že se to někdy v budoucnu začne projevovat. Všechno začalo před dvěma lety, kdy jsem si vyvrtl kotník. Zhruba měsíc na to mě začala bolet i ta achilovka, protože se ten kostní nárůstek ještě zvětšil. Stalo se nereálným běhat dlouhodobě, protože mi při běhu achilovka tuhla. Bolelo to a píchalo v tom. Navíc hrozilo riziko prasknutí. Operace bylo jediné řešení a chtěl jsem ji podstoupit co nejdřív, abych mohl zase běhat. V podstatě mi odsekali kost u achilovky. Říká se tomu Haglundova pata.

Jak vypadala rehabilitace a jak dlouho trvala?

Nemoh jsem na nohu došlápnout ani s ní pořádně hejbat, protože jsem měl docela dost stehů a nosil jsem takovou botu a berle. Rehabilitaci jsem začal určitě o trošičku dřív, než bych měl a asi po měsíci a půl jsem zkoušel nohu lehce zatěžovat svojí vahou.

Kdy jsi poprvé pomyslel na to, že se zúčastníš překážkového závodu?

Vlastně hnedka po operaci. To jsem říkal, že můj hlavní cíl je Mistrovství světa. Všichni říkali, že to není reálný, ale já jsem chtěl ukázat, že to reálný je. Takže já jsem tomu furt věřil a věřil. Chtěl jsem udělat maximum pro to, abych se na mistrovství světa postavil. Můj hlavní cíl bylo vyhrát. To se nakonec nepodařilo, ale i tak druhý místo beru jako neuvěřitelný úspěch. Vzhledem k tomu, čím vším jsem si prošel, jak ta cesta byla po operaci hodně těžká. I když mě pooperační rekonvalescence stále shazovala, já jsem furt věřil. Pořád totiž byly nějaký problémy. Něco se řešilo, zlepšení trvalo delší dobu než bych chtěl, pak to nateklo, pak to zase bolelo… párkrát jsem zapochyboval, jestli je vůbec můj cíl reálný, jenže já jsem extrémní optimista. A tak jsem se měsíc a půl před závodem rozhodl, že do toho můžu jít. Nakonec se podařilo. Ale hlavně jsem rád, že achilovka všechno vydržela. Druhý místo beru jako neuvěřitelnej úspěch.

Jak ses tedy připravoval na závod, zejména když jsi teprve nedávno překonal operaci? Prý u vás nemáte žádné kopce, jak probíhala příprava na převýšení?

První měsíc a půl, kdy jsem nohou nemohl hýbat vůbec jsem trénoval vršek těla, kalisteniku, což mi rozhodně pomohlo u překážek. Pak jsem k posilování přidal i jízdu na kole. Jen jsem v podstatě točil nohama bez jakékoliv zátěže. Asi po dvou a půl měsících jsem na kole začal pořádně. Jezdil jsem těžký a náročný tréninky. Dokonce jsem si odjel i Tour de France. Sice jenom pár etap, ale časově s vítězem. Potom jsem přidal i běh. Měsíc jsem měl týdenní objem jenom deset kilometrů. Takže bych to ani jako regulérní běh nepočítal. Uběhl jsem jeden až tři kilometry a mezitím pauzu jeden až dva dny. Ty začátky byly hodně těžký. Myslím si, že právě jízda na kole a posilování bylo to, co mě udrželo v kondici a díky tomu se mi podařily ty úspěchy. Nebýt přípravy na kole, tak bych žádnýho úspěchu nedosáhl. Pořádný tréninky jsem měl až měsíc a půl až dva měsíce před závodem samotným. To jsem začal běhat způsoby, který se daj počítat jako pořádný běžecký tréninky.

A ano, u nás nemáme žádné kopce, takže letos ta příprava kopců nebyla vůbec žádná. Achilovka mě do nich nepustila. Byl jsem rád, že vůbec můžu trénovat na rovině. Ani jsem neměl žádnej dlouhej běh. A to se potom i na závodě projevilo. Myslím si, že kdybych měl ještě o měsíc dva navíc, víc tréninků a možností trénovat kopce a dlouhý běhy, tak bych možná i to mistrovství světa vyhrál. Ale to je kdyby a na to se nehraje. Vzhledem k tomu, jaká byla situace, jsem maximálně spokojenej.

Jízda na kole byla součástí rekonvalescence, nebo jsi k ní měl jinou motivaci?

Na kole jsem jezdil strašně moc, skoro jak profi cyklista, protože žádná jiná možnost přípravy nebyla. Prostě to byl jedinej způsob, jak jsem mohl zatěžovat nohy, když jsem běhat nemohl. Přeci jen plavání, běžky, veslo, to jsou super aktivity na cardio, ale je to jinej pohyb. Takže to kolo bylo nejlepší možnost. A vlastně jsem v něm objevil takovou skrytou lásku. Strašně mě baví, velmi jsem si to užíval a to mě udrželo v té kondici.

Zařadil jsi nějaké doplňky stravy a suplementy, aby ses dostal rychleji do formy?

Od Edgaru užívám hodně doplňků. Nejčastěji jednoznačně protein. Ten si dávám každej den do snídaně s ovesnýma vločkama, ořechy a medem. Perfektní kombinace, perfektní snídaně. Rovněž si dávám energetický gely. Nejlepší příchuť je berries, ty jsou fakt super. Dávám si je před i během každého závodu. I když si dám tři, čtyři, tak mi nijak nezatíží žaludek a fakt mám otestovaný, že mi nevadí a jsou dobrý. Rovněž si nemůžu vynachválit magnézko, které mi fakt pomáhá. Shoty si dávám v podstatě vždycky před náročnými a dlouhými závody, abych nedostal křeče. Vždycky začnu se suplementací zvýšenými dávkami týden před závodem. A pak si ještě po některých trénincích dávám Recovery drink. Myslím, že je super. Na cesty si beru energetický tyčinky, které jsou skvělé jako dopolední svačinka. Nejlepší příchuť, je mango. Já ho zbožňuju vlastně celkově. A nakonec na nějakou část sezóny používám kolagen. Dávám si ho třeba dva, tři měsíce, pak si dám chvilku pauzu a potom zase znova a takhle dokola.

Byly nějaké obavy před závodem?

Byly. A velký. Poslední tréninky před závodem mi naznačovaly, že jsem na tom docela dobře, ale nevěděl jsem, co očekávat. Nevěděl jsem, v jaký kondici nakonec budu já a v jaký kondici budou ostatní. Nejvíc jsem se bál posledního závodu. Většinou poslední a dlouhý závody zbožňuju, když na ně mám natrénováno. Ale letos, to bylo vlastně poprvé, kdy jsem nebyl na tak dlouhej závod připravenej. Bál jsem se, jestli v tý rychlosti vůbec dokážu ten závod doběhnout a nebo jestli mě někde nesekne. Asi na sedmnáctým kilometru, což bylo zhruba devět kilometrů do cíle, už mě nohy úplně neposlouchaly a to už bylo hodně těžce na morál. Projevilo se to, čeho jsem se obával.

Tohle byl tvůj nejkritičtější a nejtěžší moment?

Ano, těch posledních devět kilometrů posledního závodu bylo extrémně obtížných. Zejména na hlavu a psychiku.

Když to shrnu, první závod byl úplně perfektní. Ten jsem vyhrál s přehledem. Nohy lehký a cítil jsem se úplně suprově. V druhým závodě už byla znát trošičku únava. Jak jsem říkal, chyběly naběhané měsíce a pár tréninků v kopcích. Poslední závod byl náročnější než běžně. Už při rozklusu jsem cejtil stehna, což normálně nebejvá. Nepamatuju si, že bych se někdy takhle ty poslední kilometry vytrápil. Do cíle ani nevím, jak jsem doběhl. Jsem však rád, že jsem to nevzdal. Makal jsem, co to šlo, nedostal jsem křeče, achilovka vydržela. A že se mi podařilo přes to všechno dosáhnout tak neuvěřitelného úspěchu? Nakonec jsem doběhl perfektně.

Co pro tebe znamená umístění na 2. místě?

Druhý místo je pro mě úplně luxusní. Je to přece druhý místo na mistrovství světa! Samozřejmě, dvakrát už jsem vyhrál, tak vím, že první místo je ještě lepší než druhý. To jednoznačně. Ale vzhledem k tomu, jaká byla cesta, co se vše se ten rok stalo, a prostě druhý místo na mistrovství světa... z toho nemůžu bejt zklamanej. Vzhledem k tomu, co ta příprava obnášela, přes co jsem si prošel, tak jsem naopak maximálně spokojenej a nadšenej.

Jak vnímala tvá rodina a přátelé rozhodnutí zúčastnit se tak náročného závodu?

Že jsem šel takhle brzy po operaci, nad tím se podivili, jestli jako vážně? Ale ve finále rodina a přátelé jsou zvyklí, že jsem takový extremista a mám rád tyhle těžké závody. Rád bych jim moc poděkoval za podporu, protože bez nich by to nebylo možné. Strašně moc si vážím a jsem vděčný, že mě podporují od úplného začátku. Bez jejich podpory bych určitě nebyl tam, kde jsem teď.

Cítil jsi během závodu nějaké fyzické omezení kvůli achilovce?

Občas jsem něco cejtil lehce, ale fyzicky můj výkon rozhodně neovlivnila a neměla žádný vliv na moje umístění ani celkově na můj výkon. Takže to je pro mě perfektní znamení a jsem maximálně spokojený a doufám, že to takhle bude i nadále.

Změnilo se po tomto zážitku něco v tobě ke sportu nebo k životu obecně?

Upřímně, když jsem byl před operací, ani jsem ani nevěděl, jestli budu schopen se ještě na start vrátit. Měl jsem v hlavě myšlenky, že holt třeba už nebudu sportovat vůbec. Zkušenost mi přinesla takový jiný myšlenky. Uvědomění, že nemusím sportovat nafurt, nemusí se dařit nafurt. Sport je nádhernej, ale umí být zákeřnej. Může přijít zranění a vlastně už se nikdy nemusí člověk vrátit zpátky. Proto si chci teďka užívat každej závod na maximum, jako by byl poslední. Může se kdykoliv stát cokoliv, může být nějaký zranění, který může zabránit startovat úplně. Takže ano, mnohem víc vážím zdraví a toho, že můžu sportovat.

Vnímáš závod jako takový test psychické odolnosti?

Samozřejmě, to je pokaždý test psychický odolnosti. Na každým závodě musíš být dobře psychicky nastavená, protože když nebudeš, tak tím ten závod prohraješ. Vždycky.

Co bys poradil ostatním lidem, kteří se zotavují z nějakého zranění?

Poradil bych jim, aby zůstali pozitivní a nezdávali to. I když situace vypadá beznadějně, stagnuje a nezlepšuje se, tak když k tomu budou přistupovat zodpovědně, budou se snažit a vytrvají, tak se to zlepší. Samozřejmě záleží, kdo má jaké zranění, každý zranění je jiný. Hlavní je ale zůstat pozitivní.