Radek Chrobák a jeho přeběh rakouských Alp
Radek Chrobák patří k české ultra trailové špičce. Když nás oslovil s projektem přeběhu rakouských Alp a požádal o podporu, tak jsme neváhali. Kde jinde otestovat naše produkty než při takové ultra šílenosti…
Čím jsme Radka vybavili?
Edgar Powerdrink
Edgar Powerdrink v prášku je dokonale namíchaný koktejl všech složek, které jsou potřeba pro vytrvalostní výkon – rychlé i pomalé cukry, protein, MCT tuky. Jednaskvě dávka Powerdrinku dodá energii až na 3 hodiny sportovní aktivity.
Edgar Powergel
Náš Powergel je postavený na stejné sacharidové receptuře jako Powerdrink. Narozdíl od jiných gelů však nezatěžuje žaludek a nemusí se zapíjet. A navíc skvěle chutná.
Edgar Isotonic Drink
Náš ionťák je skvělý nejen pro efektivní hydrataci, ale také obsahuje důležité minerály, vitamíny a elektrolity, které při fyzické aktivitě ztrácíme. Navíc obsahuje také sacharidovou složku, takže dodá energii. V Isotonic Drinku jsou obsaženy vitamíny B12 a C, které mají na starost regeneraci a také hořčík a sodík, které mají na starost boj proti křečím.
Edgar Recovery Drink
Regenerační energetický nápoj Recovery Drink – mix sacharidů a proteinů. Recovery Drink se postará nejen o vaše svaly, ale také doplní energii. Zjednodušeně řečeno – výrazně zkracuje regenerační dobu po fyzicky náročném sportovním výkonu.
Trasa v číslech
Celá trasa měřila necelých 600 km s převýšením cca 30 tisíc výškových metrů. Radek celou trasu zvládl přeběhnout za 15 dní (97,5 hodin čistého času). Přespával v horských chatách a útulnách a byl odkázán na support přátel, kteří mu na předem domluvená místa donášeli zásoby a vše potřebné.
O tom, jak Radek tohle dobrodružství prožíval si můžete přečíst v jeho reportu. Radku, respekt. Jsme rádi, že jsme mohli být u toho.
Radkův report
Toto je pro mě osobně něco tak velkého, že vůbec nevím, jak to celé sepsat. Rozdělím to tedy na popis třech hodnot, na nichž tento projekt stál. Dále se pak podělím o tři silné okamžiky a přidám také několik technikálií, abyste měli představu, co takový 15-denní přeběh rakouských Alp obnášel.
Silný okamžik č. 1
Chcalo jak z konve a stezka se již v podstatě proměnila v potok. Já předchozí den přešel masív Grosvenedigeru (výstup po ledovci až do 3 400m) a poslední dva večery jsem byl bez supportu. Chata bez signálu. Abych se předchozí večer dovolal Vencovi Šimkovi, který právě toho dne dorazil z ČR i se svým 1,5-ročním Matoušem dělat mi support, tak jsem si vypůjčil telefon od chatařů. Kvůli dešti i v předchozím dni bylo vyloučeno, aby i s prckem vystoupal cca 700 výškových k chatě. Domluvili jsme se tedy na našem prvním setkání v údolí pod chatou, odkud se pak zase vydám do hory. Jenže, když jsem ráno naskrz prochcaný dorazil na místo srazu, tak Vašek nikde. Řeším tedy dilema, jestli se v bouřce vydávat na přechod dalšího hřebene, tedy vystoupat více jak 1 200 metrů, navíc asi po balvanech, jak už to v této části Alp bývá zvykem. Sedlo skoro ve 2 900 metrech a chata dle ukazatele 5 a půl hodiny daleko. Navíc já zcela bez jídla, na sobě jen tenisky, triko a větrovku. Přemýšlím nad hlaďákem, uklouznutím či prochladnutím. Jsem tady v Alpách už sedmý den, ale jinak jsem jen jouda z Beskyd… co já vím, jestli a jak se vydávat v bouřce do hory? Soudě dle lidí na chatě, tak to nikdo nedělá
No nic, od místních jsem vyškemral čokotyčinku a banán, do sluchátek muziku, ať se trochu oddálím té bezútěšné realitě, a vyrážím. Mám strach. Ale ve chvíli, kdy Tarja rozjede sólo mé oblíbené písně, tak nabývám pocitu, že to bude v pořádku… a nejen tento přeběh… ale že tak nějak vše bude v pořádku. Dnes, zítra, za týden a vlastně kdykoli v budoucnu. Možná to byl pro mě ateistu takový ekvivalent kontaktu s Bohem. Uvědomuju si, že sebelepší muzika nezajistí méně stoupání, suché kameny či slunce nad hlavou. A rozhodně mě taky nezachrání od průseru, který může v těchto horách a tomto počasí nastat tak snadno. Přesvědčení, že vše dobře dopadne je však rázem tak silné. Chytá mě bojová nálada, déšť si místy i užívám a o dvě hodiny později dorážím zmrzlý, jak psí lejno, na chatu. Tam jsem všem vyhřátým seniorům pro zábavu, když do sebe hážu dva horké čaje a klobásu. A do dvaceti minut se opět vydávám ven do deště, abych po dalších 23 kilometrech doběhl do Mayrhofen, kde se konečně setkávám s Vaškem a Matoušem.
Hodnota č. 1: Hory.
Vždy, když se s někým bavím třeba o pohybu, tak se do něj snažím necpat nutně jen běh. Tvrdím, že každý by se měl hýbat, ale jestli to budou procházky, kolo, brusle, aerobic či co, to už je druhořadé. Ale u těch hor… ty mi připadají tak archetypální, že bych do nich hnal všechny. Ty šutry, ledovce, výhledy, samota, zvěř, námaha, zeleň, vrcholky… prostě za mě… všichni do hor!
Od hor teď k výbavě
Ať už to byly šutry, tráva, sníh, ledovce či kravince, tak se vším si poradily boty S/Lab Ultra 3. Sice jsem je na poslední tři etapy vyměnil za nové Ultra Glide, ale ještě nějaké poklusy zvládnou. A v terénu o náročnosti 5 z 5 udělaly cca 450 kiláků. Takže za mě spokojenost. Po trase jsem pobíhal vždy v kraťasech a triku. Když přituhlo, tak větrovka. Říkám si, jaká kosa se dá vydržet jen v kraťasech, triku, větrovce, konstatním pohybu a když prostě není, co dalšího na sebe Takže za tuto prvotřídní výbavu děkuji S-Run.cz.
Co se energetického zásobení týče, tak jsem ráno lupl jeden dlouhý gel, na trať si bral jeden další rychlý, kofein v prášku, jednu až dvě tyčinky, půl litru jonťáku a půl litru tekuté výživy Edgar PowerDrink. Na chatách po cestě občas nějaké to jídlo, ale především Coca-Cola, které jsem celkově vypil snad galon
Po doběhu pak pořádná véča a Recovery drink od Edgar Power. Díky
Silný okamžik č. 2
Dopoledne 13. dne. S přáteli jsme strávili noc v luxusním hotelu a po stejně tak luxusní snídani jsem se… ostatně jako každý den... vydal do hory. Oni na lanovku .
Probíhám kolem nekončících stád krav, říkám si, že mám dnes relativně snazší etapu, v uších muzika a rázem brečím jak želva. V cíli závodu si občas pobrečím. Od pořadatele Jesenické stovky jsem si pro toto vysloužil přezdívku Fňukna.
To víte, je zcela jedno, že zrovna odběhnete sto kiláků v tempu, které by drtivou většinu populace zabilo. Slabost se neodpouští.
Zde to však není v cíli, ale již na trati. A není to jen nějaké slzení, ale přímo zalykavý pláč. Přitom se neustále držím v rychlém pohybu. Vidět mě někdo, tak by to asi působilo jako kvalitní bizár.
V tuto chvíli jsem si totiž poprvé naplno připustil, že to asi zvládnu. Myslel jsem na to, co k tomuto všechno vedlo a byl to pláč plný dojetí. Víc k tomu asi nepotřebuju psát.
Hodnota č. 2: Houževnatost
Dal jsem si za cíl za 17 dní přeběhnout rakouské Alpy. Kolem 600 kiláků, přes 30 000 výškových. Nakonec jsem to zvládl za 15. Nebyla to žádná prdel. Zásadní ale bylo vždy alespoň začít. Odhodlat se. Vypustit Fb příspěvek, ať se to stane závaznějším. Sbalit se. Vyjet. Udělat první krok od rozcestníku v Obertauern. Vylézt na první kopec. Udělat první štreku. Večer do sebe dostat co nejvíc kalorií. Protáhnout se. Ráno moc nepřemýšlet a hlavně se zase vydat na cestu. A tak den za dnem. Třetí den jsem po metrových šutrech po čtyřech vylezl na špatný kopec a po bezmála 9 hodinách v terénu, pauzy nepočítaje, jsem skončil tak, že pro samou únavu jsem při pohybu po chatě dostával zimnici. V restauraci jsem si objednal guláš a okamžitě zabořil do ruk na pozici hodináře. A na postel jsem vylézal na etapy. Na postel, která ležela na zemi! Navíc support kvůli ledovci nevylezl na chatu, takže jsem byl bez podpůrných prostředků k regeneraci. Bylo mi jasné, že další den se ani nepohnu.
Jenže já se vzbudil a zase to nějak šlo. Oblíkl jsem se, posnídal a vydal se na 1800-metrový seběh. Dál, ať už jsem měl support nebo v tom byl sám, tak jsem vždy šel dál. Když se mi zlomila hůlka, tak jsem šel dál. Když mi pod GrossWenedigerem “překážel” ledovec, tak jsem se vrátil o sto výškových níž a zkusil to jinudy. V závějích sněhu pak jen v kraťasech a teniskách. Hlavně být pořád v pohybu. Přijde mi, že po knihách jako Nastavení mysli, Atomové návyky a teď nově právě Houževnatost, že konečně přicházím na to, o čem to je...
Jenže všichni víme, že nejsou důležité zážitky, pocity nebo hodnoty. Důležité je jediné… to, proč to všichni děláme
Čísla!
Takže… dle GPS trackeru, za nějž vděčím Pavlovi Paloncýmu, to hodilo 593,3 km a 30 110 m nastoupaných. V reálu by to však mělo být asi o 10% víc. Udělal jsem to za 15 dní. Hodně nahrubo 97,5 hodin v terénu bez pauz. Tím pádem průměrná rychlost lehce přes 6 kiláků za hodinu. Jen mě mrzí, že jsem nezvážil všechna svá zavazadla, kterých bylo celkově 10. Myslím si, že bych se taky dostal na zajímavé číslo.
Silný okamžik č. 3
Ve středu 13., už 6 dní po doběhu, mi Maruška Király volá, že dostala pokutu za rychlost, když jsme jeli na místo. A buď 140 Eur nebo 2 dny a 16 hodin odnětí svobody.
Děláme si srandu, že pojem “konzumace lidí” bych povýšil na zcela jiný level. Holka, která tam jela jen kvůli mě, ještě k tomu vzala své auto, které jsem já řídil, tak by si šla na tři dny sednout.
Hodnota č. 3: Lidskost
Přemýšlím, kolik hodnot ještě tento příspěvek snese, než se z něj při čtení začne zvedat kufr.
No tak už jen jedna poslední. Nevím, jak to nazvat líp než lidskost nebo vzájemnost. A byl tím prodchnut celý tento projekt. Jsem dojat, kolik z vás nabídlo pomoc jen na základě mého Fb příspěvku. A je úplně jedno, jestli jste skutečně byli na místě nebo ne. Cením zájem. Vím, že život přináší různé situace, takže u někoho to nevyšlo skrz čas s rodinou po atestaci z klinické psychologie, u někoho zase kvůli operaci kolene nebo pro poruchu chladiče v autě. To je fuk. Těch pár dní, co tam nikdo nebyl, jsem si nějak poradil sám. Já však cením to, kolik z vás bylo ochotno sednout do auta a dorazit mi na pomoc 900 kiláků daleko. Zvláštní zmínku si teda ale zaslouží Maruška Király, která vážila celou cestu dokonce dvakrát a skoro kvůli mě skončila v base.
Dále Martina Glogarová a Karel Glogar, kteří pro mě obětovali svou první dovolenou bez dětí po snad osmi letech. Venca Šimek, který ve svém rozvrhu jede doslova na minuty, ale vždy najde pár minut, hodin nebo i dní na to, aby mi píchnul. Kača Klepáčová, která kvůli mě zrušila svůj záměr jít Severní stezku a místo toho vyrazila za mnou do Alp. A Hance, kterou jsem viděl prvně v životě, nemám ji v přátelích, takže ji nemohu označit a neznám ani její příjmení.
Přesto však vzala auto, hodila do něj Marušku, Kaču a psa a dorazila taky. Moc vám všem děkuji.
Autor fotografií: Archiv Radka Chrobáka. Děkujeme.