La Manche je svatý grál, říká plavkyně Kristýna Dyková

Když Kristýna Dyková v říjnu přeplavala La Manche, stala se teprve třicátým Čechem, který to dokázal. Kanál oddělující Velkou Británii od Francie překonala za neskutečných 11 hodin a 6 minut, naplavala přitom přibližně 43 kilometrů. A co je na tom nejsenzačnější? Plavání se věnuje teprve tři roky! „Začala jsem z hecu,“ říká se smíchem členka I. plaveckého klubu otužilců Praha.

Co tě přivedlo na La Manche?

Dostala jsem se do skupiny pražských otužilců a do komunity, ve které řada lidí La Manche přeplavala nebo se na to připravovala. Tak jsem si řekla, že to zkusím také. Když se mi pak podařilo uplavat třicet kilometrů ze Slap do Prahy, zjistila jsem, že by to nemusela být nereálné.

V bazénu slýchám, že kdo neplave od dětství, nikdy už se opravdu výkonnostně plavat nenaučí. Ty ale tuhle pověru docela popíráš.

To je úplný nesmysl. Mám trenéra, který učí plavat dospěle a který by určitě potvrdil, že i v pozdějším věku to jde. Dokonce bych řekla, že v dospělosti je to lepší, protože člověk ví, co dělá a co chce, zatímco děti jsou v bazénu často otrávené. Je samozřejmě výhoda, pokud se techniku člověk naučí už v dětství, ale zároveň to není tak, že by s v dospělosti nenaučil pořádně plavat.

Jak dlouho ses na překonání La Manche připravovala?

Přibližně rok a půl. Ale většinu toho času byly zavřené bazény, takže jsem musela plavat venku a trénink tomu hodně uzpůsobit. Nebylo možné naplavat objem, jaký bych si představovala, protože v pětistupňové vodě tak dlouho vydržet nejde.

Jaké objemy jsi naplavala v nejtěžší fázi tréninku?

Podle doporučení bych měla plavat kolem dvou set kilometrů měsíčně, já se ale dostala třeba na sto padesát a přidala jsem i suchou přípravu. Při pokusu pak bylo znát, že jsem plavala v těžších podmínkách, než jsou v bazénu.

Vím, že administrativně není jednoduché se na La Manche dostat. Co všechno to obnáší? A proč nemůžu jen přijít na břeh a skočit do vody?

Takhle to teď zkouší spousta uprchlíků (směje se). Je potřeba mít podepsanou smlouvu s britskou Channel Swimming Association, která pak zajistí lodivoda, bez kterého kanál přeplavat nejde. Samotnému pokusu předchází administrativní kolečko, lékařská prohlídka a prokázání kvalifikace, což obnáší šestihodinové plavání ve vodě s teplotou pod 15 °C. Koronavirus k tomu přidal pár dalších papírů a testů. Pak už jen stačí dojet do Doveru a čekat na dobré počasí. Jeden den přijde kapitán a řekne, že jdeme na to.

Můžeš prozradit, na kolik takový pokus vyjde?

Přímé náklady za lodivoda a poplatek asociaci vycházejí asi na 150 tisíc korun. Pokud se k tomu připočítá bazén, trenér, výživa a další záležitosti, bez kterých to nejde, pohybujeme se na 300 tisících korun.

Co za ty peníze od asociace člověk dostává?

Není to jen symbolický příspěvek, protože asociace posílá lodivoda a rozhodčího, se kterými cesta stojí i padá. Oni sledují proudy, hlídají, co plavec jí, jestli nezpomaluje, jestli nemění rychlost nebo styl. A oni také rozhodují o případném ukončení pokusu.

Jak dlouho dopředu je potřeba se k pokusu registrovat?

Pro spoustu plavců je La Manche jako svatý grál, proto je na jeho překonání dvou- až tříletý waiting list, který se ještě prodloužil kvůli koronaviru. Pokud by se dnes někdo rozhodnul, že poplave, tak na něj přijde řada v roce 2024 nebo 2025. Pokud se nepletu, má asociace k dispozici deset lodí. Na každého lodivoda je vždy pouze jeden plavec. A neplave se nonstop, ale jen při příznivých podmínkách v době odlivu. Takže se vždy čtrnáct dnů plave a čtrnáct dnů neplave – v rámci těch čtrnácti dnů je kvůli počasí možné plavat přibližně deset dnů a každý lodivod zvládne za tu dobu čtyři až pět lidí.

Jaké jsi měla počasí?

Na La Manche jsme jeli dvakrát. Původní termín jsem totiž měla na konci září. Ale když jsme přijeli, viděli jsme, jak špatné jsou podmínky. Vlny byly tak velké, že nevyplouvaly ani lodě. Podruhé už ale bylo počasí krásné a podmínky mnohem lepší. Akorát voda byla chladnější, měla nějakých šestnáct stupňů, což mě ale nevadí. Vlny sice byly také, ale už v nějaké tolerovatelném rozpětí.

Jaké jsou na La Manche proudy? Dá se v nich udržet přímý směr?

Jako plavec nemáš šanci takovou věc ovlivnit. Proudy tam zkrátka jsou – dvanáct hodin míří jednímsměrem, dalších dvanáct hodin druhým směrem. Pokud plaveš rychle, uděláš oblouček. Čím déle v té vodě jsi, tím více konečná trajektorie připomíná písmeno Z. Jsou lidé, kteří naplavali při překonání La Manche šedesát kilometrů. Lodivod ale přesně ví, jak plavce ty proudy ovlivní a kdy asi doplave.

Máš možnost vylézt na palubu, nebo musíš být pořád ve vodě?

Lodě se plavec vůbec nesmí dotknout, za to je automatické diskvalifikace.

Je možné plavat v neoprenu?

Channel Swimming Association, což je nejstarší a nejprestižnější organizace, neopren nepovoluje. Dokonce i plavky mají striktní pravidla, která definují střih. Existuje ovšem i druhá asociace, která je komerčnější i benevolentnější a která neopren toleruje, ale pokud ho plavec použije, nezapočítává se jeho výkon do tabulek.

Stačí mi, když plavu v moři hodinu a mám úplně prosolený obličej. Jak ses vyrovnala se slanou vodou?

Měla jsem sice spálený jazyk od soli, ale během pokusu mi to ani nepřišlo. Vždyť jsem kvůli tomu dva roky trénovala a připravovala se. Jen je pravda, že cílová fotka pak není úplně estetická. Člověk je napuchlý, má otlačené brýle, jazyk jako zombie… Ale stojí to za to!

V La Manche jsou často medúzy. Setkala ses s nimi?

Plavala jsem jako jedna z posledních v sezoně, voda už byla relativně studená, takže jsem nepotkala ani jednu.

Čeho ses nejvíc bála?

Že mi zkratuje hlava, která řekne, že už to stačilo. Ale nakonec bylo všechno perfektní. Tělo dělalo přesně to, na co bylo zvyklé, doprovod byl senzační a když ráno vysvitlo sluníčko, všechno bylo dokonalé. Neprošla jsem ani žádnou krizí.

Jak jsi doplňovala energii?

Plavci se jídlo podává z paluby přivázané na tyči, protože loď nezastavuje ani nezpomaluje. Celou dobu si proto člověk musí trochu přikopávat. Měla jsem s sebou Edgar a můj doprovod obětavě míchal spoustu různých variant – třeba čokoládový powerdrink s pomerančovými gely. Ale já už od čtvrté hodiny plavání necítila kvůli soli žádnou chuť. Jednou za čas jsem si dala čistou vodu a zkoušeli jsme i dětské přesnídávky, ale to nebyla dobrá volba.

Jak často jsi jedla a pila?

Ze začátku jednou za hodinu, po třech hodinách pak každou půlhodinu.

Měla jsi spočítané, kolik kalorií do sebe musíš dostat?

Neměla, řídila jsem se se pocitem. S Edgarem jsem trénovala i závodila, takže jsem věděla, že stačí si jednou za půl hodiny cucnout. Po šesti hodinách jsem pak dostala ten fyzický hlad, kdy se svírá žaludek, tak jsem si dala banán.

Střídala jsi plavecké styly, nebo jsi přeplavala celý La Manche kraulem?

Celou dobu jsem jela kraul. Já ani jiné styly neumím a prsa mi přijdou moc náročná.

Vím, že plavci chodí na La Manche s vazelínou. K čemu je?

Zabraňuje odření těla. Když se šoupou plavky po kůži, mohou ji rozedřít až do krve. Nedovedu si představit nic protivnějšího, než je plavání ve slané vodě s rozedřenou kůží. Částečně také chrání před solí a před zimou, proto jsem ji měla namazanou po celém těle až do půli stehen.

I při triatlonových závodech mám problém plavat přímo k nejbližší bójce, protože orientaci na otevřené vodě není snadná. Jak se může plavec orientovat v oceánu, aby udržel směr?

Je to poměrně jednoduché, protože plavec je celou dobu dva metry od lodi, dívá se na ni a směr hlídá lodivod. Bylo pro mě ale poměrně depresivní, že byly neustále na dohled slavné bílé útesy v Doveru, které jsou vidět až z Francie. Takže jsem měla pocit, že se vůbec neposouvám, ale doprovod mě uklidňoval, že je všechno v pořádku.

Plavala jsi z Francie do Velké Británie, nebo obráceně?

Plave se jen z Anglie do Francie, obráceně to ani nejde, protože Francouzi to nepodporují a nejraději by to celé zakázali. Plavat z Francie by přitom bylo jednodušší, protože před jejím pobřežím jsou nejsilnější proudy, do kterých se takto plavec dostává až v momentě, kdy je unavený a zmrzlý.

O čem jsi těch 11 hodin přemýšlela? Při kraulu přece jen člověk kouká pod sebe, kde je černo. A rozhlížet se kolem sebe uprostřed moře také není úplně zábavné.

Snažila jsem se moc nemyslet, abych se dostala do stavu flow, kdy tělo dělá přesně a jenom to, co musí, zatímco mozek si tak sám putuje. Občas jsem si počítala tempa a nádechy.

Hlídala sis nějak tempo? Třeba pomocí hodinek?

Plavec hodinky mít nesmí. Rychlost hlídá jen lodivod. Já mám ale výhodu, že nezpomaluju. Nasadila jsem tempo a sním doplavala až do Francie.

Proč jsou hodinky zakázané?

Zřejmě to je dané čistě historicky a jedná se o pravidlo z doby, kdy asociace vznikala. Ale také to přispívá k mentální pohodě plavce, protože s hodinkami by sice věděl, že plave šest hodin, ale už by nevěděl, jestli je v půlce nebo ve třetině – a s ohledem na proudy a počasí jsou v tu chvíli možné obě varianty.

Čekala tě pak na břehu nějaká odměna – jídlo, fanoušci, postel?

Na břehu mě vítali Francouzi, kteří mají zdolávání La Manche jako koníček. Na radaru sledují, jak se lodě přibližují, a chodí plavcům fandit. Když jsem k nim šla, byla jsem jako opilá, protože jsem se z toho plavání nemohla postavit. Dala jsem si pak skleničku šampaňského, otočila se a doplavala kousek zpátky do lodi, na které jsme se vrátili do Anglie, kde mě čekala postel.