Jirka Hálek na Delirious West aneb 200 mil australskou divočinou
Je pravděpodobné, že o Jirkovi Hálkovi jste ještě neslyšeli. Je to takový dvoumetrový nenápadný chlapík, co běhá opravdové ultra. Je skromný, nikde se moc neprezentuje, ale o to větší podává výkony. Jeho specialitou jsou totiž „ultra“ ultra běžecké závody, typu Delirious West, což je 200 mil (350 km) australskou divočinou. Mimo to má za sebou legendární Badwater 135 („jen“ 135 mil v Údolí smrti) a šílenosti jako je třeba Cocodona 250 (ano, 250 mil) nebo další australská specialita Irrational South – 200 mil jižní Austrálií. Nemohli jsme si přát lepšího ambasadora a člena Edgar Ultra Teamu, který samozřejmě frčí na Powerdrinku, Isotonic Drinku a dalších peckách z naší nabídky.
A teď se pohodlně posaďte a přečtěte si Jirkův report z australského dobrodružství, které prožil právě na výše zmíněném Delirious West.
Delirious West aneb život je moc krátký na to abychom běhali stejný závod vícekrát
Moje motto jasně říká, že život je moc krátký na to abychom běhali stejný závod vícekrát. Delirious west mi ale vážně přirostl k srdci a už v cíli v roce 2020 jsem si slíbil, že se vrátím a zkomletuji svůj pár finišerských žabek.
Když jsem se začal chystat, že vyrazím podruhé do Západní Austrálie, představoval jsem si začátek trochu optimističtěji, minimálně tak, jako nám s Michalem vyšel posledně. Tentokrát jsem týden před odjezdem nastydnul a byly dny, kdy jsem vážně uvažoval, že budu muset odjezd zrušit, protože mi nepřišlo reálné, že by mi začaly plíce během týdne zase fungovat natolik, abych udýchal trasu dlouhou 350 km. Naštěstí rýmička postupně polevila, a i když jsem se necítil úplně ve své kůži, vyrazil jsem na letiště.
O druhou ránu se postaraly aerolinky, když ztratily naše kufry a my jsme naše Australské putování začaly v Perthu v jednu hodinu v noci jen s věcma, které jsme si vzali s sebou na palubu letadla. Místo plánovaných dvou dnů odpočinku a dospávání spánkového deficitu jsme hledali po všech terminálech naše kufry (jo, mají tam fakt hodně místností plných ztracených kufrů a nikdo absolutně netuší co všechno tam je).
Když už bylo jasné, že budeme muset odjet na start do 400 km vzdáleného Northcliffu bez našich oblíbených věcí, tak jsme alespoň díky Shaunovi doplnili na poslední chvíli nouzové zásoby – od ponožek, přes trička po batoh a boty. Jako za mlada jsme připravili několik nejnutnějších drop bagů do pytlů na odpadky, a tak jsme stáli v Northcliffu připraveni a plní odhodlání zdolat Delirious west i v nouzovém režimu.
O jedno krásné překvapení se postarali Smith Duncan Helen, když dodrželi, co slíbili před třema lety mě a Michalovi – pokud se vrátíme „na místo činu“, tak na naši počest pojmenují naše místa u baru Czech corner. Jak slíbili, tak udělali a my jsme tak s Jarkou mohli zahánět žal s nepříliš povedeného úvodu výletu ve vlastním barovém koutku.
Ve středu v sedm hodin ráno zazněl startovní výstřel a my se vydali na svou pouť australskou buší. Jako vždycky jsem se zkraje snažil trochu vzdálit největšímu chumlu, abych si putování přírodou užil v co největším klidu. Oproti minulému závodu bylo pod mrakem, takže se mi zdálo, že by z toho mohlo být ideální běžecké počasí, ale vedro bylo i tak a společně s vysokou vlhkostí jsem se brzy začal cítit jako bychom běželi v pračce.
Tentokrá to netrvalo dlouho a hned za prvním aid stationem jsem začal potkávat první hady. Nesežrali mě ani minule, tak jsem byl méně vyklepaný než posledně, ale kolem některých ospalců, co se vyhřívali stočený do klubíčka u cesty, jsem raději prošel po špičkách, nakonec jsem ani nesebral odvahu vyfotit si je na památku.
Z minula jsem věděl, že prvních 140 kilometrů je skoro absolutní rovina, většinou po širokých cestách pro jeepy a výhledů tam moc není, tak jsem to chtěl mít co nejrychleji za sebou. Ale buď vinou nedoležené rýmičky nebo nedospaného časového posunu jsem se celý první den cítil jako bych měl nohy z olova. Moc tomu nepřidalo ani to, že osmilitrový batůžek Salomon, který mi půjčil Shaun mě na spoustě místech začal dřít a tracker, který jsem měl připnutý nad levým ramenem mě při každém kroku praštil do ramene, a tak po sto kilometrech už jsem myslel, že mi levá ruka upadne.
Stanice Mandalay Beach Road, kde jsme se poprvé na krátkou chvíli podívali k oceánu, byla příjemná zastávka. Dobrovolníci si na tom dali fakt záležet, všude měli barevná světýlka, dokonce mi pustili fajn muziku pro zlepšení nálady. Najednou se tam zjevil Shaun a společně s dalšími lidmi měli pohotovost. Něco se stalo s jedním ze závodníků přede mnou, už dlouho se nehýbal a vypadalo to, že ho možná uštknul had. Tahle informace mi zrovna náladu při opouštění stanice nezvedla. Minule byla tahle pláž plná hadů, tak jsem zrovna nadšením neskákal do vzduchu.
Po pár set metrech na pláži jsem viděl, že proti mně jdou dva lidé s čelovkama. Myslel jsem, že se vrací Shaun. Ale byl to Big Kev, který už věděl, že závodníka had neuštknul, ale jen poctivě sledoval navigaci na hodinkách, a to ho dovedlo do místa, odkud se nemohl sám vyhrabat. Tahle chybka v navigaci stála hodně lidí pár hodin bloudění po pláži. My jsme se naštěstí potkali v dobrou chvíli a během pár minut jsme našli východ z pláže a pokračovali správnou cestou.
Přes všechnu mizérii jsem postupoval kupředu asi v podobném čase jako posledně a brzy nad ránem druhý den jsem dorazil do Walpole na první spací stanici. Původně jsem neměl v plánu takhle brzy zalehnout, ale cítil jsem se fakt mizerně, takže jsem zkusil usnout. Po 45 minutách mi bylo jasné že mi sice blbě je, ale stejně neusnu, tak bylo na čase dojít si pro svačinku a vyrazit na další část na kterou jsem se fakt těšil, protože vede krásným lesem, kde rostou „tingle trees“, druh eucalyptu který může být až 70 metrů vysoký. A to vážně stojí za vidění.
Zatímco jsem odpočíval, mě dohnala Jarka, vypadala vesele a při síle, tak jsme se jen pozdravili a já vyrazil na část, která nás vedla do lesa gigantů.
Postupně se zamračená obloha vyjasnila a ve chvíli, kdy sluníčko ukázalo plnou sílu, tak jsem byl moc rád, že les už je na dohled, protože teplota vylítla okamžitě do nepředstavitelných výšin.
Na stanici Giant Tingle Tree byli Shanovi rodiče. S touhle dvojkou snad nemůže být nikdy nuda, a tak se mi ani nechtělo příjemnou společnost opustit a vyrazit na další část. Ale stezka v korunách stromů u stanice Tree top walk na 175. kilometru patří k nejhezčím místům na trase, tak jsem se nakonec odhodlal vyrazit.
Jak jsem se tak procházel krásným lesem, začal jsem zjišťovat, že mizérie z prvního dne mě opustila, nohy už zase fungují a mě to zase baví.
Po 191 kilometrech na stanici Conspicious Cliffs jsme se dostali opět k pláži. Odtud po zbytek cesty nám bude dělat společnost oceán. Dobře jsem si pamatoval, že pláž mezi touhle stanicí a následující stanicí Peaceful bay byla navigační noční můra a samotnému se mi moc vyrazit na tuhle část nechtělo. Po chvíli vysedávání mi někdo z kolemjdoucích řekl, že Jarka není zase tak daleko za mnou, tak jsem si řekl, že si dám ještě jednou vynikající místní sendvič, opravim si tejpu na kotníku a pokud bude mít Jarka náladu na společnost, tak na další část vyrazíme spolu.
Společně s Jarkou dorazila i další závodnice se svou pacerkou, tak jsme nakonec k Peaceful bay vyrazili ve čtyřech. Měl jsem z toho radost, protože posledně jsem tady ztratil dost času a odpočatá pacerka s dobře fungující myslí nás přes duny provedla rychle a bezchybně.
Na Peaceful Bay na 206. kilometru nás čekalo jedno z nejlepších překvapení. Na letišti konečně ve svých archivech našli naše kufry a Shaun zařídil, aby je kurýr dovezl přímo na aid station.
Bylo to skutečně radostné setkání. Nejen že jsme si mohli vzít hole, aby se nám lépe pochodovalo v písku, ale konečně jsem si mohl dopřát tolik chybějící magnezium a Isotonic drink od Edgara. Tabletky, které jsme pořídili v Australské lékárně měly nejspíš nejvíc magnezia v plechovce, ve které byly zabalené a Tailwind, který měli všude na aid stationech mi moc nešmakuje. Takže po dvou set kilometrech jsem měl celkem absťák a fakt jsem potřeboval dodat svalům nějaké minerály, aby mě zas poslouchaly.
Peaceful Bay je druhá spací stanice, tak jsme se pokusili trochu prospat. Nevím jak Jarku, ale mě už po necelých 20 minutách vzbudili lidi, který kolem stanu chodili a znovu usnout se mi nepovedlo. Po asi 40 minutách jsme se stejně oba sešli u jídla a pomalu vyrazili na druhou půlku závodu.
Po chvilce jsme došli k dalšímu zpestření trasy – záliv, který jsme v roce 2020 přejížděli na kajaku jsme tentokrát částečně přešli a kde se přejít nedalo, tam nás převezli na vodním skútru. Kupodivu jsme to zvládli se suchýma nohama.
Na jednu z mých nejoblíbenějších stanic – Boat Harbour Road jsme došli za rozednění. Celou dobu jsme nepotkali živou duši, tak jsme se těšili, že bychom si konečně mohli nerušeně zdřímnout tady, ale sotva jsme si sedli a dostali místní specialitu – kuřecí rizoto, tak nás dohnala banda sto mílařů a my měli po klidu.
Inu vyrazili jsme dál. Další v pořadí byla stanice Parry Beach. Místo s nádherným výhledem na skoro nekonečnou pláž, která nás po opuštění stanice čekala. Posledně mi připadalo, že jít asi 8 kilometrů v tom písku je opravdové peklo, tentokrát mi to uteklo strašně rychle a já na konci litoval, že nás zase čeká úsek po útesech. Tyhle části v druhé půlce fakt nemám rád, křoví tady má dost ostré trny a prodírat se tu zarostlýma pěšinkama není nic příjemného.
Ale skrz křoví mě kupředu hnala vidina blízké stanice Monkey Rocks. Tady se zas na chvíli trasa změní a nás čekalo 14 kilometrů kopečků a poskakování po kamenech, než se dostaneme na další spací stanici Denmark.
Úsek před Denmarkem jsem si fakt užil, z Jarky zarytého mlčení jsem usoudil, že jí asi poskakování po kamenech tolika nebaví. Do stanice jsme došli asi ve čtvrt na osm, takže jsme měli tři čtvrtě hodiny, než odjede auto, které nás vezme na druhou stranu zálivu.
Tentokrát přes záliv nejezdila lodička, ale každou celou hodinu odjíždělo auto. Dohodli jsme se, že se nebudeme zdržovat, jen rychle doplníme energii a v osm se necháme odvézt na druhý břeh. Ve stanici už na mě zas začala padat únava, tak jsem si Michelle postěžoval, že by se mi hodilo něco silnějšího než kofein, třeba pořádnou lajnu kokainu. Ona dostala záchvat smíchu, že prý se po tom sháním ve vhodnou chvíli. Běžci, co dorazili do stanice před náma našli na břehu několik vyplavených balíčků jednoho z tamějších drogových dealerů – v tom byl kokain možná za pár milionů.
Mě se konečně podařilo poprvé po 266 kilometrech pořádně usnout a celou půl hodinu, než jsme dojeli na místo jsem spal jak zabitý.
Na úsek od vysazení z auta po další stanici jsem se ani trochu netěšil. Z minula jsem si pamatoval, že trail tam byl absolutně zarostlý a pavouci byli úplně všude.
Jo, paměť mi sloužila dobře a scéna z minula se opakovala. Ty potvory si umí opravit sítě fakt rychle a když deset minut před vámi někdo prorazí cestu, tak vy už tam zas máte sítě v plné parádě. Ale já věděl, že pokud přežijeme na Lowlands Beach, tak máme vyhráno. Odtud už to bude rychle utíkat. Stačí jen přežít zbytek třetí noci ve zdraví a bez halucinací a to ve dvou není zas takový problém.
Kousek za Lowlands Beach na nás oba přišla únava, už jsme se poučili, že zkoušet spát na stanicích je jako na každém jiném závodě – skoro nemožné, takže jsme využili jednoho z nouzových přístřešků a chvíli se tam natáhli, abychom zahnali únavu po skoro 300 kilometrech cesty. Moje nespavé prokletí pokračovalo a přestože tělo spánek potřebovalo jako sůl, tak můj mozek prostě odmítal spolupracovat a nevypnul ani na chvíli. Ale i natáhnout tělo na dvacet minut dost pomohlo a zbytek cesty přes krásný seběh a opětovný výklus na útesy u Shelley Beach až k poslední spací stanici Cosy Corner utekl jako voda.
Z Cosy Corner až na Mutton Bird Carpark je to zase celé po pláži. To jsem si celkem užil, nějak byly ty pláže příjemnější než posledně, nepřipadalo mi, že bych se tam tak bořil, takže těhle necelých deset kilometrů uteklo rychle, příjemně a já si dost odpočinul.
Na poslední aid station Sandpatch Carpark do zase bylo po útesech, naštěstí ne tak zarostlých, ale cesta to je dost jednotvárná a zas tak moc rychle to tím pádem neutíká. Ale v tu chvíli už je skoro cítit cílová páska, takže nebylo tak těžké přesvědčit unavené nohy, ať pochodují. Kupodivu jsem zjistil, že každým dalším kilometrem se mi jde lépe a lépe. Zatím co posledně jsem na Sandpatch byl tak zmučený, že jsem ani nabízené pivo nechtěl vidět, tentokrát jsem se na něj fakt těšil a tu chvilku na poslední stanici jsem si užil.
Asi jsme tam vysedávali trochu déle, než bylo nutné, a tak se do nás dala zima – sluníčko pomalu zacházelo, zvedal se vítr a to vychlazené pití z chlaďáku, které jsme oba dostali tomu taky nepomohlo. Jarka se potřebovala pořádně oblíct a pak o samotě rekapitulovat dlouho cestu, kterou jsme měli za sebou a já se alespoň mohl zahřát rychlejším pohybem, abych samotu k přemýšlení Jarce poskytl.
Poslední kilometry už jsem si dobře pamatoval. Stačilo přejít silnici a byli jsme na chodníku, který nás dovede až do cíle. A tady nás čekalo další milé překvapení, naproti nám běžel Shaun s českou vlajkou, aby nás nahecoval na posledním kilometru k rychlejšímu pohybu. To se mu povedlo a já i Jarka jsme vysmátý, za Shaunovo hlasitého pokřikování „Nádhera“, po 86 hodinách dorazili do cíle.
Bylo to dlouhé. Bolelo to. Ale bavilo mě to. Nakonec z pečlivě plánované akce, kde jsem měl rozmyšlený každý krok, byla tak trochu punková akce. O to víc jsme se zkamarádili s místními lidmi.
Delirious West je prostě neuvěřitelná akce, kterou by si zasloužil absolvovat každý milovník dlouhých procházek.
Autorka fotek: Astrid Volzke
