Jirka Hálek na Brazil 135 ultramaratonu v Jižní Americe
Brazil 135 – legendární závod v Jižní Americe
Je pravděpodobné, že o Jirkovi Hálkovi jste již slyšeli, neboť jeho výkony ve světě ultra běhů nelze přehlédnout. Tento dvoumetrový skromný muž, který se nikde moc neukazuje, ale podává neuvěřitelné výkony, se tentokrát vydal na další extrémní dobrodružství – do brazilské džungle. Jeho specialitou jsou totiž „ultra“ ultra závody a tentokrát se pustil do brutálního závodu, kde náročné podmínky a tropické klima testovaly nejen jeho fyzickou sílu, ale i mentální odolnost.
Jirka má za sebou závody jako Delirious West v Austrálii nebo legendární Badwater 135 v Údolí smrti, a teď přináší další neuvěřitelný zážitek ze závodu, kde nechyběla tvrdá příroda a extrémní výzvy. A samozřejmě i tentokrát Jirkovi pomáhaly produkty Edgar Ultra Teamu, včetně Powerdrinku a Isotonic Drinku.
Pohodlně se usaďte a přečtěte si, jak Jirka čelil neuvěřitelným nástrahám brazilského závodu a jak to všechno dopadlo.
Jirka Hálek o Brazil 135
Hrozně dlouho jsem kolem tohodle závodu chodil a sbíral odvahu vyplnit přihlášku…
Závod je inspirovaný Americkým závodem Badwater 135. Takže v hlavní roli celého dobrodružství je horko. Pořádné horko. Poctivé Brazilské letní vedro kombinované s mimořádně vysokou vzdušnou vlhkostí. Když jsem první den trochu sledoval, jaké hodnoty meteorologové naměřili, tak se teploty pohybovaly kolem 33-35 stupňů a vlhkost byla 80 – 90%, což odpovídá pocitové teplotě bezpečně překračující 50°C. Na Badwateru máte takové vedro chvíli, protože startujete večer a postupně jste stále ve větší nadmořské výšce, tady si takovou parní lázeň užíváte od rána do večera, od začátku do konce. Inu výzva.
Důležitý support
Pokud tuhle cestu chcete absolvovat, potřebujete také svůj vlastní support, který vás provází celou cestu. Tohle byl bod, který mě vždycky odrazoval, nejen že raději běhám sám, ale hlavně jsem si nedokázal představit, jak bez znalosti portugalštiny budu shánět v Brazílii dobrovolníka, který by mě opečovával. Naštěstí se ukázalo, že ředitel závodu Mario Lacerda je nejen stále se usmívající sympaťák, ale taky člověk, který umí zařídit cokoliv. Takže pro zahraniční běhače osobně zařídí support. Já měl velké štěstí, protože se mě ujal několikanásobný finišer tohodle závodu a zároveň zkušený pořadatel ultramaratonů Fernando Nogueira. Tenhle chlap ví o ultramaratonech uplně všechno, navíc zná každý strom a každý kámen na trase závodu. Ideální průvodce. Byl tady jen jeden uplně malinkatý, drobonký, naprosto titerný problém – Fernando neumí ani slovo Anglicky a já ani slovo Portugalsky. Takže jsem do teamu od Maria dostal ještě přidělenou překladatelku Lauru, pro kterou to byla první účast na ultramaratonu v životě, ale zhostila se své role naprosto dokonale a já si nedokážu představit, že bych mohl v Brazílii dostat lepší team. Od první chvíle nám vše šlapalo na jedničku a je to zásluha těhle dvou neúnavných pracantů, že jsem se dostal do cíle v jednom kuse.
Přílet do Sao Paula
Po přistání v Sao Paulu na mě hned na letišti už čekal celý team, přivítali jsme se a vydali se na tří hodinovou cestu do městečka, kde je start závodu – Águas da Prata. Tady byl jen jediný zádrhel – majitel airbnb řekl, že na mě po setmění čekat nebude, což nás nemile překvapilo, takže na první noc jsme se museli uchýlit do místního hotelu. Naštěstí ubytování tu stojí jen pár korun, navíc v ceně byla skvělá snídaně, takže mi to nakonec tak zásadně nevadilo. Ráno jsme se hned vydali do našeho pronajatého bytu – jednalo se o nově postavený komplex apartmánů se skvělým výhledem na město. K mému velkému překvapení majitel bydlel taky v tomhle komplexu, takže je mi záhadou, co mu bránilo nám v deset večer dojít otevřít vrata. No nevadí, jinak to byl fajn chlapík, tak jsem mu to odpustil.
Aklimatizace
Před závodem jsem měl tři volné dny na aklimatizaci, dospání spánkového deficitu a hlavně na team building, nákup zásob a domluvení strategie závodu. Vzhledem k tomu, že Fernando je ostřílený veterán, tak pochopil, co a jak budu chtít po dvou větách, pokýval hlavou a šel se věnovat své oblíbené kratochvíli – pití kávy a kouření cigaret. Pro Lauru to byla premiéra, ale vzala to poctivě, popsala spoustu stránek svého diáře s poznámkama o tom, co nás podle mě asi tak čeká a na vše se do detailu vyptala. Seznámila se s každou maličkostí, co jsem si na závod přivezl, aby jí nic nepřekvapilo a mohla mi co nejlépe pomoct. Jak jsem říkal – skvělý team.
Águas da Prata je mini městečko, známé prameny minerální vody, naštěstí vedle je Sao Joao da Boa Vista, poměrně velké město se spoustou obchodů, takže nákup zásob na cestu nebyl problém a my tak měli spoustu času na výlety po okolí.
Hned v neděli mě Fernando vzal na krátkou obhlídku trati, protože jsem vlastně zatím vůbec neměl představu, co mě čeká. Už po pár kilometrech mi došlo, že se sice říká, že to je „jako Badwater“, ale ve skutečnosti to je taky sakra hodně jiné než Badwater. Prakticky celá trasa vede po Caminho da Fé, což je jihoamerická obdoba u nás známe cesty do Santiago de Compostela. Kromě krátkých úseků, které vedou přes města je celá trasa na štěrkových a blátivých cestách. Fernando usoudil, že bude dobré také mi ukázat nejvyšší bod závodu – Pico do Gaviao - 1663 metrů vysoký kopec. Cesta nahoru byla tak strmá, že i Fernandův čistokrevný offroad s redukcí makal na 110%, aby vyjel až nahoru. Jo, to přesně byla ta chvíle kdy mě opustil humor a došlo mi, že tohle nebude lehký výlet.
Registrace a start závodu
Ve středu na registraci jsme se nic nového nedozvěděli, tak jsme co nejdřív vyrazili do bytu připravit vše na závod, a hlavně se vyspat.
Start byl naplánovaný na čtvrtek šest hodin ráno. Startovalo se trochu netradičně – Mario každého závodníka představil a vypouštěl nás po jednom. Podle předpovědi nás měl čekat vydatný déšť skoro celou cestu, takže mě trápilo hlavně to, jak si s případně rozbahněnýma cestama poradí podpůrné vozidlo, protože videa z předchozího roku, kde jsem viděl offroady zapadlé do půlky dveří v bahně, nebyl v tomto ohledu zrovna povzbudivá.
Zatím ale bylo jasno a mě čekalo prvních cca 15 kilometrů, které už jsem díky výletu znal. Takže jsem na nic nečekal a vyrazil jsem nejrychleji jak to šlo, protože mi bylo jasné, že příjemnější počasí, než takhle po rozednění už mít nebudu. I přes „příznivou“ teplotu ze mě po třech kilometrech tekl pot proudem a triko s kraťasama se daly doslova a do písmene ždímat. Po úvodních 4,5 kilometrech přišlo bonusových 6 kilometrů (out and back), které Mario přidal na poslední chvíli, protože zjistil, že na nové trase, kterou pro letošek připravil mu kousek do 135 mil chybí.
Letos se prvních 40 kilometrů běželo po premiérové trase, přes solidní kopce a trochu techničtějším terénem. Tenhle úsek neznal ani Fernando, takže jsme se rozhodli, že než se vrátíme na Caminho da Fé, kterou bezpečně zná, tak se potkáme vždy na místech, která jsme předem na mapě identifikovali jako jasné body s dobrým přístupem. Potkávali jsme se tak po 5 až deseti kilometrech.
Zakázané hole, vedro, prach a asfalt
První výraznější kopec hned nad městem jsme díky výletům už taky znali. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, že takovéhle kopečky jsou pro tenhle závod typické. Stoupání obvykle nebylo dlouhé – do pěti kilometrů. Ale místní hory jsou opravdu velice strmé, takže přes to že se šlo po cestách pro jeepy, tak jsem si moc přál, abych mohl mít s sebou hole, které by torturu, kterou stehna absolvovaly, alespoň trochu zmírnily. Ale od letoška jsou hole zakázané, takže smůla.
Úvodních 40 kilometrů mi rychle a příjemně uteklo. Zážitek kazily jen chvíle, kdy se kolem prohnalo rychleji jedoucí auto, které zvířilo prach, který tak hned z kraje závodu kompletně zalepil všechny plicní sklípky.
Zatím jsem se cítil dobře a nebyl důvod nijak zpomalovat. Nahoru na Pico do Gaviao nesměla auta, takže jsme si tenhle ostrý kopeček užili hezky v klidu bez hlučných aut a prachu kolem. Na vrcholku to byla poslední chvíle, kdy jsem si pomylel, že to vedro není vlastně tak zlé. Zpátky pod kopcem jsem byl před polednem a teplota už připomínala oheň pekelný. Od téhle chvíle už jsme byli na původní trase a odtud jsme měli domluveno, že na mě auto bude čekat každých pět kilometrů. Nezdá se to daleko. Ale teplota stoupala rychleji než český státní dluh a v úsecích kde bylo ostřejší stoupání mi litr vody v batohu vystačil jen tak tak. Každopádně já se znám a vím, že musím čas nahnat v první půlce, protože se s každým krokem blíží chvíle, kdy to zase levé koleno vzdá a já už budu jen kulhat, takže zvolnit jsem neměl v plánu a snažil jsem se pořád držet v první desítce. V prvním městě mi Fernando řekl, ať raději přezuju boty, že bude dlouho asfalt, takže jsem nasadil Mizuna, nechal Altry odpočinout v autě a šel jsem dál. Rozhodně to byla dobrá rada, přeci jen v silničních botách si udržet nějaké tempo je mnohem snazší než v měkounkých Altrách.
I když jsem se koupal ve vlastním potu, tak jsem pořád měl radost, že mi horko nedělá zle a já můžu pěkně pokračovat dál. Podle místních by se dál na trati mělo během noci dost ochladit, takže jsem si nedělal starost, jestli se přes den budu přehřívat, když mě čeká po setmění zasloužený chládek. Aby mě můj team na ochlazení navnadil, tak když kolem projížděli, dali mi do ruky nanuk, to bylo fajn překvápko.
Tropická noc a kufr
No jo, ale jako už několikrát i tady se ukázalo, že v Brazílii musí na předpovědi počasí dost zapracovat. Nejen že nepřišel slibovaný déšť, ale kolem půlnoci, když už jsem měl asi 125 km za sebou se ukázalo, že ani slíbené ochlazení nepřijde a podle teploměrů po městě bylo pořád kolem 25°C.
Tehdy se ukázalo, proč tenhle závod patří k tomu nejtěžšímu, co můžete absolvovat. Organismus přes den mučený šílenými teplotami, dostal místo slibovaného osvěžení další tepelnou ránu. Od půlnoci mi dělalo problém donutit se napít alespoň vody, sníst jakékoliv jídlo mi přišlo jako nadlidský výkon. Nebylo mi zle, prostě jsem se na to nemohl ani podívat, jen díky zkušenostem jsem věděl, že ať se mi chce nebo ne, pokud chci pokračovat tak tekutiny a energii potřebuju, tak se sebezapřením jsem do sebe vždycky něco nacpal. Ale v hloubi mozku začínal hlodat červík, zda jsem v takové stavu schopen zbývajících 80 km absolvovat.
Aby špatných zpráv nebylo málo, tak někdy uprostřed noci kolem mě pomalinku projelo auto. Podle tempa se zdálo, že je to někdo ze supportu. Zrovna to bylo na úseku, který vedl hezky dolu z kopce, tak jsem se za ním rozběhl, abych si užil pořádného osvětlení. Po necelých dvou kilometrech se ale ukázalo že to je místní farmář a mě čekala krásná cesta do kopce abych se zase vrátil na trať. Alespoň jsem poznal zase o kousek víc Brazílie.
10 hodin "na vodě"
Po rozednění jsem se s teamem potkal v dalším městě, tady už jsem si musel chvíli sednout a vymyslet co dál. Na nic, co bylo v autě už jsem se nemohl ani podívat. Ale vzpomněl jsem si, že už mě nejednou zachránila bramborová kaše. Poprosil jsem tedy Lauru, že až uvidí obchod, ať koupí balík kaše v prášku a zkusíme, zda i tady to pomůže žaludku zase fungovat. Znovu jsme se potkali po obvyklých pěti kilometrech, a to už mě čekala Laura s miskou bramborové kaše, světe div se, z opravdických brambor. Tohle byl naprostý zázrak a já po asi deseti hodinách kdy jsem přežíval jen na čisté vodě, kapkách Coly a drobečkách sucharů začal zase fungovat. Jak se začal přibližovat cíl v Paraisópolis, tak se cesta zase začala solidně vlnit. Bylo mi jasné že dostat se do cíle nebude zadarmo.
Poslední maraton
Když jsme se dostali na hřeben kopců a do cíle zbýval poslední maraton, tak konečně přišlo trochu deště. Chvilku to podle hromů vypadalo, že se na nás žene potopa světa. Ale byly z toho jen pěti minutové lokání přeháňky. I ty ale posloužily jako vítané osvěžení. Posledních 15 kilometrů vedlo kolem potoků a říček, navíc tady asi přes den pršelo daleko víc, takže jsme si alespoň v závěru užili bahna do sytosti.
Cíl - 38 hodin 217 km 7000 m převýšení
To už mi ale bylo jedno, protože se stmívalo a já v dálce viděl světla Paraisópolis, našeho vysněného cíle.
Po 217 kilometrech skoro 7000 metrech převýšení a 38 hodinách na cestě jsme jako jeden team proběhli cílem. Celá tahle trasa by byla náročná, ať by vedla kterýmkoliv státem na světě. Ale v tom prachu, dusnu a vedru léta v Brazílii je to výzva, kterou pokud chcete zvládnout, musíte umět bojovat, improvizovat a hlavně se nevzdávat, když něco nejde podle plánu.
Nikdy bych se do cíle nedostal bez mého teamu. Jsou to lidé, na které je 100% spoleh a musím se přiznat, že mi oba moc chybí, protože jsme se během téhle pekelné cesty opravdu zkamarádili.
