Pavel Paloncý na TransGranCanarii bojoval, ale cíl neviděl
I porážky k běhání patří. Pavel Paloncý si teď jednu připsal na drsném závodě TransGranCanaria, jehož trasa měří 264 km a čítá brutální převýšení +13 265 m. Český závodník se bohužel do cíle nedostal. Po 180 kilometrech musel vzdát kvůli velkým problémům s lýtky. I tak si ale z Kanárských ostrovů odvezl dost zážitků.
Jaký je závod TransGranCanaria? Proč sis ho vybral?
Závod má několik tras v různých délkách. Nejdelší z nich, kterou jsem si vybral, se od těch ostatních výrazně odlišuje. Ty kratší jsou běhatelné, rychlé, dobře značené a mají i dostatek občerstvovaček.
A nejdelší trasa?
Na tu už jde člověk jako na výpravu. Trať není značená a je nutné se navigovat s mapou a GPS. Technicky je strašně obtížná. Vede nahoru dolů. Navíc má jen pět kontrol, na které si můžeš poslat věci. A k těm se dostaneš tak jednou za deset hodin. Proto si hodně vybavení neseš s sebou a jdeš takzvaně na těžko.
Má závod hezkou trasu?
Velmi pestrou. Jižní část ostrova je vyprahlá, pouštní. Severní je zase o hodně zelenější, protože je tam více srážek. Pořadatelé nás protáhli vším. Prošli jsme hustými vegetacemi, kde není přes kapradí a keře vidět na krok, ale také ostrými vyprahlými roklemi.
Jak na takových závodech spíš? Neseš si spacák?
Vítěz závodu to šel za 50 hodin, což se dá zvládnout i bez spánku. Ale v povinné výbavě jsme měli nouzový vak, takže když je to nutné, člověk si může třeba hodinu odpočinout na checkpointech.
A jak je to s jídlem a pitím?
Co se týká hydratace, tak ta je plně v režii závodníka. Buď si toho nese víc, nebo musí dobírat vodu z přírodních zdrojů. Gran Canaria je sice hodně vyprahlá, ale lidé jsou tam na to připravení. Takže ve vesnicích jsou kohoutky nebo fontány. Strava je také v naší režii. A každý závodník ví, co mu nejlíp funguje. Já z velké části využívám Edgar, ze kterého získávám asi polovinu potřebné energie. Je hodně lehký a stačí si jen opatřit vodu. Všechno navíc musím uzpůsobit svému režimu a podmínkám. Obvykle to totiž mívám tak, že přes den jdu pomaleji, abych se v horku neuvařil, a v noci do toho šlápnu. Na Edgaru je dobré, že funguje vždycky.
Jak jsi závod od začátku prožíval?
Bylo to velice proměnlivé. Odstartoval jsem podle plánu. To znamená, že jsem běžel tak, abych se neuvařil. Po prvním dnu jsem se držel kolem pátého, šestého místa. První noc jsem se propracoval na druhé, třetí místo. Všechno fungovalo.
Co se stalo pak?
Přišel problém. Úplně mi přestala fungovat lýtka. Příčinou si pořád nejsme úplně jistí, ale snad jsme ji identifikovali. Projevilo se, že jsem v zimě hodně jezdil na běžkách, což je super na fyzičku, ale přece jenom se jedná o jiný pohyb. V únoru jsem do toho pak šlápl běžecky a odjel na soustředění na La Palmu, po kterém jsem si ale nedal dostatečnou pauzu.
Takže s výsledkem samozřejmě spokojený být nemůžu, protože jsem skončil na 180. kilometru. Ale je tam aspoň perspektiva, že v dalších závodech trénink zúročím.
Je díky tomu TransGranCanaria o to větší výzvou na příští rok, nebo už se tam nechceš vracet?
Jsem rozpolcený. Na jednu stranu je to fakt pěkný závod a měl by mi sedět. Je dlouhý, je technicky náročný, člověk se při něm sám naviguje. Na druhé straně je nutné přizpůsobit mu začátek sezony – trénovat v teple a v kopcích. U nás je ale v tu dobu dost sněhu, a tak se snažím co nejvíc kilometrů nalyžovat, protože běhání si pak ve zbytku roku užiju ještě hodně. Není to závod, který bych mohl dát z voleje, ale musím mu přizpůsobit leden a únor.
Je to spekulace, ale na jaké umístění by ses v ideálním stavu cítil? Jaká byla na startu konkurence?
Konkurence byla silná, to si přiznejme. Chtěl jsem se prát o přední místa a pohybovat se co nejblíž čela. Druhý skončil Eugeni Roselló Solé, kterého znám z The Spine Race a je to poprvé, co mě porazil. A vyhrál Luca Papi, se kterým jsme ještě první den běželi spolu. Ale při závodech se děje tolik věcí, že umístění po 20 hodinách ještě vůbec nic neznamená.
Jaké teď máš před sebou nejbližší výzvy?
Teď letím na adventure race GODZone na Nový Zéland, což je Mekka tohoto sportu, protože právě tam vznikl. Poběžím ho s mezinárodním týmem. Na konci března se pak pokusím o Barkley, což je hodně specifická výzva, protože ten závod dokončilo za 40 let snad jen 15 lidí. Asi jedno procento ze všech účastníků. Je hodně mýtický.
